ABARILA
Jméno, které jsem si
vymyslela pro účely komunikace na internetu. Vymyslela jsem ho někdy v roce
2008, když jsem začala s blogováním.
Blog mi zaháněl nudu, když
jsem byla nucena změnit práci a zkusila podnikat. Tenkrát jsem si uvědomila, že
si spoustu věcí pamatuji a potřebuji se z toho vypsat. Jenomže s tím,
jak jsem začala psát, mi naskakovaly vzpomínky i s detaily, tak se snažím
je stále zpracovávat a všechno přetavit v něco, co snad bude čtivé a
inspirativní.
Psaní jen tak se věnuji již
dlouho. S tím, jak šel život dál, přicházely i nové zážitky, které také
chtěly zapsat a je mnoho těch, které se zatím nevynořily. Taky mám prožité
kapitoly, které si přímo koledují o zpracování. Celý život jsem pracovala s lidmi,
vnímala jejich vlastnosti i charaktery, zažila s nimi spoustu hezkého i
divného, ale tato kapitola je zatím tabu, snad časem…
Snažím se být otevřená a
neskrývat své názory, ale každý má své hranice toho, co chce a může odkrýt.
Takže chci postupně odkrývat, co už je zveřejněno, čemu se věnuji ve volném
čase, o co se zajímám a možná i něco ze svých prožitků.
Původní blog, který jsem psala
na idnes.cz, jsem zrušila. Ačkoli jsem o tom uvažovala i dříve, rozhodujícím
momentem byla poznámka nadřízeného, který asi nikdy neochutnal moje recepty. Netušila jsem, jak moc může někomu vadit psaní na netu,
ačkoli jsem se snažila dodržovat slušnost a pohodu. Na druhou stranu, někdy bylo lepší být neviditelná. Psaní do šuplíku nikomu nemohlo vadit.
Proč píši?
Jen proto, že mě to baví. Ale
asi taky proto, že kdysi po střední škole moje máma chtěla, abych šla studovat
vysokou. Tenkrát jsem měla maturitu na hotelové škole a rozmýšlela se, co dál.
Medicína ani práva se v naší rodinné historii nevyskytovaly, takže to jsem
rovnou vyloučila, učit jsem nechtěla, ekonomka mi připadla těžká, jediné, co mě
lákalo, bylo jít studovat žurnalistiku. Tenkrát bylo velmi těžké se na ni dostat, navíc jsem měla dva mladší sourozence a žili jsme s mámou sami.
Viděla jsem se někde v hospodě
nebo na úřadě, na recepci nebo jako provozní. A taky ve svatebním závoji,
tenkrát jsme se vdávaly takřka hned, jak to bylo možné. Jak šel život a
přibývaly roky, ocitla jsem se na pozici, kde jsem se stejně musela naučit od
všeho trochu, pořád se vzdělávat a taky umět informace předat. Tam někde se zase probudila stará touha a začala jsem psát.
Mámě to asi bylo jasné už dávno. Když jsem stále cosi doma psala u stolu a drbala se tužkou na hlavě, maminka mi říkávala: „No jo, ty jsi naše Božka Němcová." Asi mě nebudou oslavovat v příštím století, ale třeba se někdo aspoň pobaví.
Tak se, prosím, bavte!
Žádné komentáře:
Okomentovat